Reklama
 
Blog | Jiří Čeček

Odcházení

Václavu Klausovi se konečně po dlouhých dvaceti letech marného snažení splnil sen, kterého si ale při své příznačné samolibosti možná ani nebyl zcela vědom. Všechna ta léta dělal vše pro to, aby překonal svého rivala na politické scéně Václava Havla.  

 Mám však vážné podezření, že si toto své úsilí, jak jsem již výše zmínil, opravdu neuvědomoval. Václav Klaus si totiž jistě ani na vteřinu nepřipustil, že by Havel byl známějším, oblíbenějším nebo dokonce celosvětově uznávanějším politikem než on sám. Že Havla vysoko cení prakticky celý svět s výjimkou ruského impéria, Číny a několika posledních komunistických diktatur, jako je Kuba nebo Severní Korea, si nepochybně všiml. Při svém egoismu a zahleděnosti do sebe si ale určitě dovedl najít nějaký logický argument, který tuto skutečnost minimálně relativizoval do té míry, že ji pak mohl s klidným svědomím ignorovat.

 Nemá smysl zde znovu vyjmenovávat všechny činy odcházejícího prezidenta, kterými se sice nesmazatelně zapsal do historie, ale se kterými se mu Václava Havla, alespoň v tom pozitivním slova smyslu, překonat nepodařilo. Bylo by to oním pověstným nošením dříví do lesa. Zmínil bych však v zájmu objektivity, že minimálně jedním počinem dosáhl bezesporu a v pravém slova smyslu byť smutné, ale přece jen světové proslulosti. Svou lednovou amnestií pak již jen dovršil své působení jako nejvyšší ústavní činitel a to zcela v duchu svého dosavadního úsilí, kterým vždy a jednoznačně dával najevo, jaké morální hodnoty vyznává, co je pro něho cenné a jak pohrdá všemi, kteří mají tu smělost nesdílet jeho pohled na svět.

 A nyní již k tomu slíbenému překonání svého jmenovce Václava Havla. Všichni známe úspěšnou Havlovu hru „Odcházení“, jejímž ústředním motivem je právě konec kariéry jednoho vrcholného politika. I Václav Klaus, ať si o něm myslíme, co chceme, byl bezpochyby nepřehlédnutelnou figurou naší politické scény. Natolik nepřehlédnutelnou, že svým působením vyprovokoval jednoho občana k útoku na svou osobu. Ano, na Václava Klause byl při příležitosti jeho návštěvy v Chrastavě „spáchán atentát“. V okamžiku, kdy si užíval v davu svých příznivců zájem o svou osobu, vystřelil na něho jistý Pavel Vondrouš několikrát z pistole na plastové kuličky. Inu, jaký prezident, takový atentát. Konec jeho působení na Pražském hradě je pak poznamenán žalobou většiny senátorů k Ústavnímu soudu pro velezradu. Ať již dopadne tato žaloba jakkoliv, stal se tím odcházející prezident jedním z mála státníků v moderních dějinách, kterým se něco podobného podařilo. Jsem pevně přesvědčen, že okolnosti, za kterých současný prezident opouští svůj úřad, vysoce předčí jakoukoliv literární fikci. Lze se po právu domnívat, že by takovýto scénář, o jaký se Václav Klaus přičinil, nenapsal ani světově uznávaný dramatik a jeho věčný rival Václav Havel.

Reklama

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama