Reklama
 
Blog | Jiří Čeček

Dluh Liberce a co s ním.

Již samo téma této besedy vzbuzovalo zvědavost. Co si asi tak může počít město s více jak dvou miliardovým dluhem v situaci, kdy klesají příjmy z daní, stát posílá obcím a městům stále méně peněz a výnos z majetku města, který je možné prodat, by vydal tak stěží na dva roky splácení úroků. Připočteme li k tomu ještě všechny pro město nevýhodně a s dlouhou dobou platnosti uzavřené smlouvy, je zřejmé, že situace je tristní.

 

Doktor Baxa tuto situaci hned v úvodu besedy nastínil prohlášením, že i kdyby splácení tohoto megadluhu probíhalo hladce a bez problémů, v budoucnu by nedošlo ke zhoršení podmínek splácení a hlavně, že by již nedocházelo k dalšímu zadlužování, pak se okamžiku splacení tohoto dluhu většina dnešních padesátníků již nedožije a lidé kolem třicítky půjdou tou dobou do důchodu. Bylo to připodobnění názorné a většina přítomných, bez ohledu na to do jaké kategorie patřili, se při té představě oklepala nevolí.

Ono je to s těmi představami vůbec zvláštní. Netroufám si odhadnout, kolik lidí si dokáže při vyřčení sumy v řádech miliard vybavit reálný obraz této částky. Vzpomínám si na dobrý a jednoduchý příklad pro představu takovýchto velkých částek. Pochází ještě z doby totality z počátku osmdesátých let. Rozčiloval se tak ředitel jedné divize Výstavby hlavního města Prahy – výstavby sídlišť. Kritizoval tehdy při každé příležitosti, kolik se vynaložilo peněz na výstavbu Paláce kultury v Praze na Pankráci. Říkával to s oblibou každému, o kom si myslel, že to ještě neslyšel:

Reklama

 „Představte si, že jdete po silnici a za předpokladu, že pěkně rázujete a děláte metrové kroky, aby vám cesta pěkně ubíhala, tak urazíte za hodinu asi čtyři kilometry. A teď si představte, že na každém kroku leží jeden milion. Když po hodině dorazíte do cíle, máte tu sumu, co stál Palác kultury.“

Docela pěkné přirovnání, ne? Město Liberec je ovšem po projití oněch dvou kilometrů v posledních letech (především v letech 2002 – 2006) dnes v této tristní situaci hlavně díky tomu, že tehdejší vládnoucí garnitura při své procházce miliony na každém kroku velkoryse vydávala.

Ke konci debaty se řeč stočila na stále i po roce ještě velmi aktuální téma přestavby městských lázní a dostavby bazénu. Je veřejným tajemstvím, že má Změna pro Liberec připravenu stížnost na průběh vypsání a výběru zhotovitele pro tyto zakázky a že jí hodlá poslat do Bruselu, pokud se od příslušných úřadů zde v Česku nedočká řádného prošetření. Argumentace, že ÚOHS neshledal při zadávání žádné pochybení ze strany města, je s ohledem na fungování a vedení tohoto úřadu nerelevantní a nepřesvědčivá. O to podivuhodnější se mně ale jeví výtka, že pokud Změna tento podnět do Bruselu pošle, tak tímto krokem vlastně „kálí“ do vlastního hnízda, protože pokud by musel Liberec evropské dotace vracet, tak bude město muset vyhlásit bankrot.

 Existují jen dvě možné alternativy.

 1)Vše bylo křišťálově čisté až nejčistší a pak se současné vedení města nemá čeho obávat. Při této variantě může naopak verdikt evropské komise dokonce politicky zúročit.

 2) Ukáže se, že podezření na nekalé praktiky bylo oprávněné a pak bude město muset zřejmě dotace skutečně vracet.

Tato možnost by byla pro město velice nepříjemná a ve svých důsledcích jistě i bolestná. Jako prvořadé by bylo ale na místě rozhořčení proti těm, kdo jsou za ta pochybení zodpovědní a ne proti těm, kteří na to poukázali. Připomíná to zcela situaci Drobil a Michálek, nebo rozhořčení Václava Klause, kterého nepobouřil obsah odposlechů ale skutečnost, že byly zveřejněny.

 Podivný svět…

Proslýchalo se, že někteří liberečtí zastupitelé hlasovali pro podpis těchto smluv právě s odůvodněním, že i kdyby tam nebylo vše v pořádku, tak je přeci důležité o ty peníze nepřijít. Jedna věc je toto zaslechnout jako sdílenou informaci a něco zcela jiného je být takovémuto prohlášení osobně přítomen. Nevím, asi tomu nerozumím a vlastně tomu ani rozumět nechci. Jednomu ale při tomto pojetí morálky nyní rozumím již dokonale. Při takto rozdílném úhlu pohledu na to co je a co není správné, bylo odstranění Změny z vedení radnice naprostou nezbytností.

Nezbývá než doufat, že podobně jako výše zmínění zastupitelé, nepřemýšlejí i ostatní občané této země, neboť pak bychom si všechny ty politiky, na které tak rádi a často nadáváme, plně zasloužili a různá hnutí jako Změna pro Liberec by skončily jako exoti dříve či později na smetišti politických dějin. Je třeba si uvědomit, že krize ve které se nacházejí téměř všechny vyspělejší země světa není prioritně krizí finanční nebo ekonomickou, nýbrž především krizí morální. Nevezmeme-li tuto skutečnost na vědomí a nezachováme-li se podle toho, čeká nás osud Říše řmské.