Není pochyb o tom, že mohl Jan Korytář stejnou skutečnost vyjádřit mnohem uhlazeněji a diplomatičtěji. Mohl se vyjádřit například ve smyslu, že o morálním profilu a odborných schopnostech představitelů vedení kraje by se dalo s úspěchem pochybovat. Mohl použít nespočet jemnějších a elegantnějších výrazů k popisu toho, co se v uplynulých čtyřech letech na kraji odehrávalo a co nazval jednoduše zlodějnou a diletantstvím.
Mohl, nemám ale pochybnosti o tom, že měl pro použití právě těchto výrazových prostředků své důvody. Zrovna tak nemám nejmenší pochybnosti, že si svá slova bezpečně obhájí, pokud by se snad někteří zástupci vedení kraje jeho kritikou cítili osloveni a inspirováni radou předsedkyně krajské organizace Komunistické strany Dany Lysákové na něho podali žalobu. S největší pravděpodobností by si svá tvrzení obhájil stejně, jako si je obhájila Alena Dvořáčková (zatím v první instanci), kterou zažalovala společnost Syner v prakticky stejné věci.
Zmíněním názoru krajské předsedkyně KSČM a jeho doplněním o její další názor, že tímto „se Korytář dostal za hranici slušnosti“, se dostávám k meritu mého zamyšlení. Ponechme stranou domněnku, že se těmito výroky i sami komunisté cítili možná tak trochu osloveni, protože byť nebyli s vedením kraje oficiálně v koalici, podporovali tuto vládu za dobře placená místa v dozorčích radách po celé čtyři roky. Svým hlasováním umožnili všechna ta pochybná rozhodnutí, pro která Korytář použil výše zmiňované výrazy. Tuto variantu zmiňuji pouze jako hypotetickou možnost a každý čtenář má možnost si po prostudování zápisů z hlasování udělat sám obrázek o tom, nakolik se komunisté v uplynulých čtyřech letech podíleli na podivných a podezřelých rozhodnutích krajského zastupitelstva.
Jde mi o něco zcela jiného. Zarazila mě smělost, s jakou si představitelka KSČM osvojuje právo nastavovat hranice slušnosti. Představitelka organizace, která má na svědomí tolik lidských životů a utrpení. Organizace, která z této země udělala na čtyřicet let oplocený koncentrák, ze kterého se nebylo možno bez nasazení vlastního života dostat ven do normálního svobodného světa. Organizace, která se dodnes přesvědčivě nedistancovala od všech těchto zvěrstev, nemluvě o tom, že by se za všechny tyto činy svých dřívějších soudruhů upřímně omluvila.
To je skutečnost, nad kterou by se právě ve světle posledních volebních výsledků měli občané tohoto státu skutečně hluboce zamyslet.