Co předcházelo této události, aneb malý exkurz do minulosti pro čtenáře roku 2014.
Po anexi Krymu a obsazení východní části Ukrajiny vojsky Ruské federace z poloviny dvacátých let tohoto století vzrostla díky jen symbolickému protestu a nadřazení svých obchodních zájmů zemí civilizovaného světa prestiž Moskvy natolik, že se některé státy bývalého Sovětského svazu rozhodly obnovit své někdejší úzké vazby na centrální vládu v Moskvě. K tomuto rozhodnutí je mnohdy vedly i masivní protesty vlastního obyvatelstva, které již generačně obnoveno zapomnělo na někdejší útlak a bídu pod komunistickou diktaturou. Velké většině také silně imponovala právě ona pozice síly a tvrdé pěsti, kterou tehdy započalo ruské vedení své tažení na obnovu impéria a ke které mají obyvatelé tohoto regionu historicky stejně velmi blízko.
Praktická nečinnost a pouhé formální protesty, případně bezzubé sankce ze strany EU a USA (o OSN ani nemluvě) tento úhel pohledu jen potvrzovaly. Vzrůstající vliv Ruské federace a devastace společnosti v postkomunistických zemích mafiánskými politicko-podnikatelskými strukturami jak pravicových, tak levicových vlád, vedly i části obyvatel těchto států k opětovnému příklonu ke komunistickým stranám a radikálním levicovým hnutím. Tento trend začal přibližně ve stejné době, jako ruské aktivity za obnovení bývalého vlivu v zemích střední Evropy.
V České republice se po uchopení moci v několika krajích a účasti na vládě ve většině zbylých, podařilo komunistům spolu s pro-ruskou částí ČSSD a ztroskotání projektu nových podnikatelských hnutí, získat ke konci dvacátých let i pohodlnou parlamentní většinu. Nová vláda iniciovala vystoupení ČR z Evropské unie, a nejen politicky ale i ekonomicky prosazovala stále více orientaci republiky směrem na východ.
Začátek jednání o vystoupení ČR z NATO však probudil široké vrstvy obyvatel z jejich letargie a pocitu marnosti a odstartoval tak vlnu protestů, které po několika měsících masivních nepokojů způsobily i pád této vlády. Poté co zazněly požadavky na opětovnou integraci České republiky do EU byl zvací dopis rusky mluvící části obyvatel Karlových Varů s žádostí o pomoc a ochranu adresovaný do Moskvy jen logickým následkem vzniklé situace. V rychle zorganizovaném referendu se díky prudkému nárůstu rusky mluvících obyvatel města v posledních několika letech a samozřejmě i díky všem jejich příbuzným a známým, kteří se za tímto účelem též do Varů dostavili, našla pohodlná většina pro tento záměr. Vyskytli se sice i pochybovači, kteří poukazovali na volební účast, která byla vyčíslena hodnotou 123%, ale celkový dojem o odhodlanosti obyvatel Karlových Varů stát se součástí Ruské federace to nejen nemohlo znehodnotit, ale dle hlasů z Moskvy to ve skutečnosti jen ještě více utvrdilo rozhodnutí moskevského vedení těmto krajanům přispěchat na pomoc.
PS: Představitelé České republiky vedou v současné době intenzivní jednání o případné pomoci s velením NATO v Bruselu. Byla vyhlášena mobilizace, ale střízlivě viděno si málokdo od jednoho, či druhého něco zásadního slibuje. Historická zkušenost Českého národa neopravňuje bohužel nikoho k optimismu.