Nečasovo tehdejší roztrpčení nad „dehonestací“ člověka, který se podle jeho slov ničím neprovinil a dře jako kůň, vzbuzuje pochopitelně zvláště ve světle jeho nedávného přiznání poměru s Janou Nagyovou (což muselo být ale drtivé většině občanů stejně jasné již tehdy) neodbytně asociace o způsobu, jakým si ony královské odměny vydřela… Nenarážím tím jen na jejich vztah jako muže a ženy, ale mám na mysli i úkolování vojenských tajných služeb a ostatní zákulisní aktivity. Je pro mě jen těžko představitelné, že by o tom všem Petr Nečas nic nevěděl, a pokud tomu tak skutečně bylo, pak byla její úloha při řízení tohoto státu zřejmě ještě větší, než se všeobecně myslelo.
Mně jde ale prioritně o principiální aspekt tohoto právě probíhajícího procesu. Nejsem právník a myslím, že pod dojmem u nás tradované „elementární“ poučky, že „právo není o spravedlnosti“ (která, jak stále doufám, alespoň v jiných státech na této planetě neplatí), bych se jím ani stát nechtěl.
Nevím tedy, co je ohledně utajování příjmů státních zaměstnanců v zákoně napsáno. Jsem ale přesvědčen, že nesmějí-li se občané dozvědět, jakou mzdu pobírají zaměstnanci státu placení z jejich daní, pak je tento zákon špatný. Pokud tedy někdo zveřejněním takového údaje zákon porušuje a může být za to potrestán, měli by zákonodárci asi rovnou přemýšlet i o zákonu, podle kterého by třeba bylo možné paušálně trestat jakékoliv nepříjemné otázky či požadavky za účelem objasnění jejich konání v souvislosti s výkonem mandátu. Jak se nyní ukazuje, jsou tyto aktivity ve svých důsledcích velmi nebezpečné a mohou vést i k pádu celé vlády. Proto by možná stálo za to se poučit z praxe minulé totality, kdy existoval paragraf na rozvracení republiky a dalo se jím pokrýt vlastně vše. Vzhledem k tomu, že příslušníci dnešní politické reprezentace a vysocí úředníci státní správy jsou do značné míry bývalí komunističtí funkcionáři, veksláci či jejich potomci, případně lidé s jinak podivnou minulostí, neměli by s tím mít jistě žádný problém. Reakcí obyvatel tohoto státu by se myslím asi také příliš obávat nemuseli. Starší generace vzpomíná nostalgicky na staré dobré časy, neuvědomujíc si, že dnešek je jen volným pokračováním minulosti s navenek ideově vyměněnými aktéry, avšak na naprosto stejném morálním půdorysu. Na vypořádávání se vládnoucího režimu s nepohodlnými kritiky jsou zvyklí a vzhledem k výši svých důchodů jsou dostatečně zaneprázdněni úsilím nějak přežít do příštího měsíce. Ostatní věkové kategorie na tom nejsou o mnoho lépe, neboť s 3,5 krát menším průměrným příjmem, než je například v Německu, stejnými či dokonce vyššími cenami a s ohledem na skutečnost, že téměř dvě třetiny pracujících nedosáhnou ani na tento ubohý průměr, je současný člověk plně vytížen vlastními existencionálními problémy.
Paradox? Nebo se mýlím? Člověk by čekal nějakou reakci, tlak a protesty nespokojeného obyvatelstva, nic takového se však neděje. Těch několik stovek, v nejoptimističtějším případě několik tisíců aktivistů a píšících buřičů má ohromnou protiváhu v milionech voličů, kteří spolehlivě zvolí vždy tu druhou politickou partu, která zrovna nevládla a jejíž minulé špinavosti jsou přikryty špinavostmi posledních vládců. Výsledek přímé volby prezidenta mě jen utvrzuje v mém pesimismu. Mezi kandidáty byly nejméně tři osoby, jejichž morální profil byl v poměru ke kvalitám vítěze tohoto klání v pravém slova smyslu křišťálově čistý. To jsou ale hodnoty, které tak nějak netáhnou.
Prezidentem se stal člověk, který je typickým zástupcem zcela jiného pohledu na svět.
Je představitelem člověka zatíženého životem v totalitním režimu, kde přežít a prosadit se – a to za každou cenu – bylo zárukou úspěchu a biblí komunistických funkcionářů. Je představitelem člověka, jenž se nestyděl udělat cokoliv pro blaho své a svých nejbližších, a to bez ohledu na dopady takového jednání. Pojmy jako solidarita, společné cíle či zájmy společnosti se ideologickým zneužitím vládnoucí zločinné diktatury zcela vyprázdnily a získaly spíše posměšný význam. Minulé generace se naučily starat se každý jen a pouze o sebe, na svoje okolí přitom nebrat příliš ohled a do ničeho se hlavně nezaplést. Tento národ ztratil jako celek poměr k právu a cit pro spravedlnost jako takovou. Schwarzenberg to jednou vyjádřil slovy, že Češi mají poměr k právu jako holky z Perlovky k panenství. Asi to většina národa neuslyší ráda, ale je to bohužel smutnou skutečností. Ještě smutnějším však zůstává fakt, že dokud se toto povědomí v dalších a dalších generacích nezmění, tak budou chod naší společnosti a výkon práva řídit zákony, které nemají se spravedlností pranic společného, neboť tyto zákony budou tvořit lidé, kteří vykazují těžké morální deficity, ale které jsme si díky ztrátě výše zmíněných schopností přesto „svobodně“ zvolili.