Sžírá ji zhoubný, do celé společnosti metastázující nádor korupce, bezpříkladný klientelismus a vláda lidí, nad kterými by i Ježíš Kristus, zvěstovatel lásky k bližnímu, zřejmě zlomil hůl. Svého času jsem se domníval, že nepočítáme-li bývalého prezidenta a nevelký okruh osob profitujících ze stávajících poměrů, najdeme v naší zemi jen stěží člověka přesvědčeného o tom, že poměry u nás jsou standardní a neliší se nijak výrazně od stavu společnosti v jiných srovnatelných zemích Evropy či světa. Vývoj posledních měsíců mě však přesvědčuje o tom, že vše je jinak.
Míra narušení naší společnosti překročila jakoukoliv únosnou míru. Lidé otupěli, rezignovali a mnozí nabyli zřejmě dojmu, že není síly, která by něco mohla změnit, a že to, co kolem sebe dennodenně vnímáme, je nutné zlo a tedy zřejmě víceméně normální. Jako mnozí občané, kteří za hluboké totality neměli možnost nahlédnout za plot našeho koncentráku, uvěřili zkazkám oficiální propagandy o úspěších socialismu, tak se i dnes mnozí lidé, ovlivněni okolní realitou, nechávají ukolébávat prohlášeními, že to s tou korupcí není přeci až tak zlé a vše je vlastně v normálu.
Je to paradoxní, protože jsme nepřetržitě konfrontováni s kauzami, které když vyprávím kterémukoliv známému mimo tuto republiku, tak mně evidentně nevěří. Nemůže věřit. Zdvořile pokyvuje hlavou a myslí si své. Pro člověka, který prožil celý svůj dosavadní život ve fungujícím právním státě, je samozřejmě naprosto nepředstavitelné, aby se například ministři stávali již i po krátké době působení v úřadu miliardáři a vlastníky fotbalových klubů. Informace, že nejelitnější složky policie, nejvyšší státní žalobci a nemalé množství soudců jsou součástí mafiánských struktur, které sofistikovaně a především beztrestně vysávají veřejné rozpočty v řádech stovek miliard, je samozřejmě pro takového člověka natolik absurdní, že tento obraz jeho představivost není schopná vytvořit a rozum tím pádem ani přijmout.
V neděli odjíždím kvůli důležitým termínům opět na nějakou dobu do Německa. Myslím, že přestože budu jistě opět mnohokrát tázán, co nového v Čechách, zdržím se tentokrát raději komentářů, neboť historku o obžalovaném pilotovi a hlavním svědkovi v kauze nákupu armádních letadel Casa by mně nejen nikdo nevěřil, ale asi bych ztratil i poslední zbytky své důvěryhodnosti.
Skutečnost, že obvinění ze sexu s nezletilou vzniklo na základě politické objednávky, následných manipulačních aktivit a nátlaku policistů, by se ještě dala pochopit. I v civilizovaném světě se občas přihodí podivné věci. To, že dívka svou výpověď vzápětí odvolala a výslovně uvedla, že tak vypovídala pouze kvůli nátlaku vyšetřovatelů, a přesto byla státním zastupitelstvím vznesena obžaloba, je však již velmi podivné. Korunu všemu pak nasazuje další průběh celého představení, ve kterém dojde až k soudnímu přelíčení, při němž je obžalovaný soudem sice zcela zproštěn obvinění, ale státní žalobce místo aby zahájil vyšetřování policistů, kteří celou kauzu inscenovali, se proti tomuto rozsudku na místě odvolá v přesvědčení, že u vyšší instance to již posichrují lépe, či snad jen veden úmyslem diskreditovat důležitého svědka co nejdéle.
Ne, vyprávět to opravdu nebudu. Na případné otázky odpovím, že nic nového pod českým sluncem. Korupce kvete, klientelismus bují, právo a spravedlnost se ochrnuti krčí někde v koutku, podivné existence vládnou a kleptomanského prezidenta, který vyhlášením amnestie zametl poslední stopy svého pochybného působení v minulosti, vystřídal prvotřídní manipulátor a lhář, který již při nedávné návštěvě Rakouska odhalil svůj potenciál.
Přes veškerý pesimismus, který jsem si nyní vypsal z duše, se nechci vzdávat naděje, že se dožiji doby, kdy se situace v této zemi začne napravovat a já nebudu muset selektovat, co, kdy a komu budu vyprávět.