S podivem je, že hlavním argumentem mnoha diskutujících se stala relativizace tohoto aktu agrese poukazováním na sporné či dle osobního názoru dotyčného zločinné akce západních států samozřejmě včetně Ameriky. Ponechme – nyní bez ohledu na jejich faktickou správnost – stranou slabou váhu této až ubohé argumentace káraného školáka typu: „Vloni Pepa přece také rozbil okno ve třídě!“ a soustřeďme se spíše na náš postoj k této události, neboť se vzhledem k naší historické zkušenosti Čechů týká více, než je zdrávo.
Je třeba, jak se říká, přiznat barvu, vyjádřit se i přes složitost určitého problému jasně, zřetelně a ukázat, kde stojím. Žijeme sice v duálním světě, kde není nic jen čistě dobré nebo špatné, ale dvě dobra nejsou nikdy stejně dobrá, tak jako – což je pro tento případ důležitější – dvě zla nemohou být nikdy stejně zavrženíhodná. I na tom tzv. dobrém nalezneme vždy něco špatného a tak se vlastně celý život rozhodujeme mezi z našeho individuálního pohledu menším a větším zlem. V následujících řádcích se o to pokusím.
„Nejtemnější místa v pekle jsou vyhrazena těm, kdo si v časech mravní krize zachovávají neutralitu.“ Dante Alighieri, Božská komedie
Černobílé vidění čehokoliv je vždy výrazem určitého primitivismu a neschopnosti si tvořit vlastní názor na základě dostupných informací. Jakákoliv nekritická adorace západní civilizace, Ameriky samé, či dokonce světa kapitálu a finančníků je více než naivní a svědčí o výše řečeném. Přesto si dovolím použít alespoň částečně tu černou složku při pohledu na Rusko a to minimálně v posledních sto letech. Ať se děly v tomto období na této planetě v různých časech a regionech různé, a to i naprosto děsivé věci, o Rusku se dá s čistým svědomím říci, že se tam hrozné věci děly, dějí stále a bohužel zřejmě minimálně nějakou tu generaci ještě dít budou. Je to celkem logické a vlastně zákonité. Vezmeme-li právě oněch posledních sto let, o době předchozí ani nemluvě, nepoznali Rusové nikdy nic jiného než totalitní režim a diktaturu vládnoucí mocenské struktury. Po několik generací byli naprosto odříznuti od jakýchkoli jiných než oficiálních zdrojů státní propagandy. Měli jen mizivou šanci se dozvědět, co se kde ve světě opravdu děje, jak fungují jiné státy, nebo v jakých podmínkách žijí lidé ve zbytku světa. Nevidí tedy na totalitní vládě pevné ruky a disciplíně nic podivného či dokonce závadného. Naopak, tento systém jim poskytuje určitý klamný pocit bezpečí a zbavuje je, každopádně z velké části, osobní zodpovědnosti za vlastní život. Je v té souvislosti celkem jedno, zda se jedná o cara, komunisty nebo dnešní oligarchy. Obávám se, že principy skutečné demokracie (která má i v nejvyspělejších zemích světa k dokonalosti ještě hodně daleko) nejsou pro ruského občana o mnoho srozumitelnější, než pro lidi narozené do společnosti založené na kmenových strukturách rodinných klanů.
Můžeme se bavit o tom, jak chod společnosti měnit k lepšímu, jak nastolovat větší sociální spravedlnost, jak řešit všechny palčivé problémy dnešního světa (principy sociální trojčlennosti – Rudolf Steiner, dnes např. Táňa Fischerová, nebo Kellerovy Tři sociální světy) – to všechno můžeme a já jsem přesvědčen, že dokonce musíme. Měl by to cítit jako povinnost každý člověk, jehož svět a tím i myšlenkový obzor nekončí plotem jeho zahrádky.
Občanů, kteří si uvědomují zločinnost ruského systému, není však bohužel mnoho a těch, kteří se odváží vyslovit veřejně kritiku, je ještě méně. V poměru k počtu obyvatel této největší země je to pak jako kapka vody na horké plotně a není se ani čemu divit, neboť na takové jednání tito jedinci vždy tvrdě doplatili. To je i důvod, proč jsem velmi, ale velmi skeptický k domněnce, že bychom se v úsilí zlepšovat fungování státu a společnosti vůbec mohli nechat čímkoliv inspirovat zemí, která má v posledních sto letech takovou historii jako Rusko.
Na závěr bych chtěl vyslovit své pochybnosti o správnosti postoje většiny západních států včetně České vlády, kdy jsou stále preferovány ekonomické a obchodní zájmy před aspekty ochrany lidských práv a svobod. Platí to jak v postoji k Číně a Tibetu, tak nyní ve věci ruské agrese na Krymu. Voláme stále po nutnosti morální obrody a přitom jsou nám kšefty přednější. V případě České republiky jsou argumenty o exportních zájmech českých firem mírně řečeno úsměvné, protože podíl českého exportu do Ruské federace činil v loňském roce 3,7 % celkového objemu exportu a vývoz českých firem do Číny dosáhl „krásných“ 1,2 %.
Pro srovnání: Do zemí EU činil náš vývoz v roce 2013 73,5 % a jen do samotného Německa pak 28,6 %.
http://www.czso.cz/csu/2013edicniplan.nsf/t/760037EF64/$File/6001131202.pdf
Tak to je můj postoj, abych nebyl neutrální…
Text článku