Mimo zmíněných komunistů vyjadřují vážné pochyby o efektivnosti této lustrační procedury i lidé, kterým skutečně nelze přičítat jakoukoli blízkost ke zločinnému režimu minulosti. Jejich nejčastějším a zároveň i nejpádnějším argumentem je tvrzení, že ti skuteční zločinci minulého režimu se téměř všichni uchytili na základě svých mocenských vazeb úspěšně v ekonomické sféře a neměli potřebu se zviditelňovat jako politici či vysocí státní úředníci. Ba naopak, jejich snahou bylo spíše to, aby se na ně co nejrychleji zapomnělo.
Lustrační zákon tak postihl z velké části ony „malé ryby“, které se v minulých těžkých dobách nějakým způsobem připletly do soukolí Státní bezpečnosti a na základě svých slabších morálních kvalit to nezřídka takzvaně neustály.
Dalším argumentem je fakt, že dnes způsobují této zemi daleko větší problémy lidé, kterým se podařilo v uplynulých pětadvaceti letech ovládnout politickou scénu, velkou část justice a policie a uchopit tak de facto doslova mafiánskými prostředky moc v tomto státě.
Uznávám, že na těchto argumentech něco je, a především s druhým tvrzením nelze nic jiného, než bezvýhradně souhlasit. Osobně se sice kloním k výroku, že pro tuto zemi jsou dnes bezesporu daleko nebezpečnější oni „kmotři“, jak bývají (často eufemisticky) nazýváni všichni ti podivní hybatelé v pozadí, než různí, ať již skuteční, či pouze domnělí spolupracovníci StB, nicméně jsem přesvědčen, že v politice a ve státní správě nemají co dělat jedni ani druzí. Nelze přece začít tolerovat něco evidentně špatného jen proto, že se objevilo něco možná ještě horšího. Přestat pátrat po minulosti dnešních pětačtyřicetiletých a starších (tedy lidí v nejlepších letech), by bylo úderem do tváře všech příslušníků třetího odboje.
Sám jsem dobu normalizace zažil a vím, že v této době již (naštěstí) v drtivé většině případů lidem nešlo o život, tak jako v padesátých letech. Čím více se kdo tomuto zločinnému režimu dokázal přizpůsobit, pomáhat mu, či dokonce se aktivně podílet na persekuci jeho odpůrců, tím spíše prokázal své morální slabiny a charakterovou nevyspělost. Jsem přesvědčen, že pro takového člověka by v naší společnosti při správě věcí veřejných místo být nemělo.
Tvrdím tedy, že potřebujeme nejen kvalitní zákon o veřejné státní službě, který se daří našim „politikům“ již deset let úspěšně blokovat a jehož zavedení nám mimo jiné ukládá i evropská legislativa, ale paralelně k němu potřebujeme i lustrační zákon, či jiný nástroj k zamezení přístupu těchto charakterově slabých jedinců k nástrojům moci a tokům veřejných finančních prostředků.
Pokud se nyní podaří KSČM s pomocí některých členů ČSSD a poslanců Babišova ANO účelově zrušit platnost lustračních zákonů bez adekvátní náhrady, bude to jen další krok směrem k úplnému morálnímu úpadku této společnosti.