Naši naději na možný konec komunistické diktatury a z ní pramenící možnost návratu a kontaktů s rodinou a přáteli, které většina z nás dlouhá léta neviděla, provázela ale i lítost, že nemůžeme být při tom. Lítost a frustrace, že nemůžeme stát na náměstích, demonstrovat a cinkat klíči. Lítost a trochu i zklamání, že nemůžeme být zkrátka přímými aktéry pádu nenáviděného režimu. Režimu, který má na svědomí tolik lidských životů, tolik utrpení a nespravedlnosti. Režimu, který pod pláštíkem komunistické ideologie vybudoval společnost nadřazených, kteří mohou téměř vše, a pro zbytek národa zbyla role onoho stáda.
Uplynulo téměř čtvrt století a situace je tristní. Národ, s výjimkou určité skupiny privilegovaných (tentokrát však napříč politickými stranami), je hluboce frustrovaný, protože to, co předvedly obě naše velké strany vždy v době, kdy byly u moci, je ukázkou hlubokého pohrdání občany.
O to více mě však překvapuje, že volič není schopen z této zkušenosti vyvodit důsledky. Znovu a znovu věnuje svůj hlas, svoji důvěru, právě té druhé straně, která byla v uplynulém období v „opozici“. Znovu a znovu uvěří, že právě ona napraví chyby a nepravosti strany, jejíž vládu se nyní i pomocí jeho hlasu podaří odstranit. Voliči nestačí nepřeberné množství korupčních skandálů, případů přímého rozkrádání veřejných prostředků, ovlivňování a zametání všech kauz vlastních politiků. Nepřesvědčí ho ani zjevné budování mafiánských struktur politických stran v justičním aparátu a v policejních orgánech, dosazování evidentně neschopných ministrů a vysokých státních úředníků podle zájmů centrál politických stran a především jejích skutečných vládců, kmotrů, stojících v pozadí.
Toto vše můžeme pozorovat v posledních letech stále více bez ohledu na to, zda je právě u moci tzv. levice či pravice. Ač se to zdá zcela absurdní a v naprostém rozporu se zdravým rozumem, volič uvěří vždy nanovo líbivým volebním heslům a slibům současné „opoziční strany“ bez ohledu na obrovské zklamání, které zažil z její vlády v nedávné minulosti. Vše nasvědčuje tomu, že českému voliči stále ještě nedošlo, že obě velké strany, a to především na nižších úrovních státní správy, se vždy dohodnou tak, aby to neohrozilo jejich „podnikatelské aktivity“.
Českého voliče stále míjí fakt, že výsledky voleb slouží pouze jako klíč pro určení velikosti kruhové výseče z koláče veřejných rozpočtů. Připočtu-li k tomu ještě katastrofálně krátkou paměť obyvatel této země, o které zcela nepochybně svědčí excelentní výsledky komunistů v předvolebních průzkumech, vkrádá se mi do mysli neodbytně otázka:
Jak se to má vlastně s tím tupým stádem?