Nyní se věnujme dešifraci těchto sdělení. S jiným politikem „ideologicky v podstatě v ničem nesouhlasit, ale lidsky si ho vážit“ ve skutečnosti znamená, že ač jsme členy různých divadelních souborů, účinkujeme ve stejném divadelním představení a vybrali jsme si ve scénáři této politické tragikomedie pro občany zcela opačné role. Z toho se odvíjí i druhá část výpovědi o tom, že si Mirek Miloše lidsky váží a pojí ho s ním přátelství. Jistě, proč by se měli kolegové jednoho divadelního představení nenávidět jenom proto, že jeden z nich hraje královského mušketýra a druhý kardinálova gardistu? Je tomu přesně naopak, dobří členové souboru mají přece jeden společný zájem a tím je prioritně úspěch jejich společného představení a tím i jejich vlastní hmotný prospěch.
A jak se to má s oním opakem ve vztahu k V.K.? To je snad již zřejmé. Zde se jedná o případ, kdy jsou sice oba členy stejného souboru, ale oba si zároveň vybrali roli mušketýra. Peněz není nikdy nazbyt a doba, kdy až tak nezáleželo na tom, kolik mušketýrů pobíhá po jevišti, je nenávratně pryč. Na konci tohoto boje zbudou finanční prostředky pro toto představení s největší pravděpodobností již jen pro velice omezený počet postav. Zbývá ještě dodat několik slov o slibu zachovávání loajality, což je zřejmě nejsnadněji odhalitelné sdělení. Jenom ochotnický amatér, jenž na prknech, která znamenají svět, působí pro čistou radost ze hry samé a má svůj měsíční příjem zajištěn z jiných zdrojů, si může dovolit se vyslovit o řediteli divadla nebo jiném vysoce postaveném činovníkovi nějakým kritizujícím nebo dokonce urážlivým způsobem.
Nemusíme číst článek ani příliš pozorně a přesto z něj vyplyne i mnoho o samotném M. Topolánkovi. Jak se to má asi s Mirkovými hodnotami, sdělí-li nám v jedné větě, že souboj o prezidentské křeslo byl veden vypjatě a nekorektně, aby vzápětí konstatoval své uspokojení nad prezidentem, na kterého může být hrdý. Jsem pevně přesvědčen, že na Miloše Zemana nemůže být hrdý žádný člověk, který uznává alespoň zásadní, elementární morální principy, a to už jen z toho důvodu, že zvítězil právě tím způsobem, jehož jsme byli všichni přímými svědky.
Poslední myšlenka bývalého premiéra, která ještě stojí za zmínku, je ona o existenci v zásadě pouze levicového extremismu. Tato myšlenka je stvrzena vysvětlením, že tvůrci pravicového extremismu jsou v podstatě až pováleční levicoví intelektuálové… Rozumím tomu tak, že typický představitel pravice je úspěšný a bohatý podnikatel, který samozřejmě nemá zapotřebí používat prostředky klasického levicového extremismu nebo dokonce terorismu, neboť má k dispozici z pozice svého postavení ve společnosti podstatně spolehlivější a efektivnější prostředky k prosazování svých zájmů.
Podobných, jako výše uvedených příkladů, bych mohl uvést bezpočet a vydaly by na několik takových příspěvků. Na základě periodicky se opakujících střídavých volebních úspěchů obou největších politických stran se však obávám, že je veškerá osvěta v tomto smyslu oním pověstným nošením dříví do lesa či házením hrachu na zeď. Tuto domněnku, s jedinou výjimkou, plně potvrzují výsledky posledních krajských voleb a ani historicky první přímá volba prezidenta nemohla v tomto ohledu dopadnout symptomatičtěji…