Napadá mě v této souvislosti nejnovější „skandál“ u našich německých sousedů, který v pátek vyvrcholil odstoupením tamnějšího prezidenta. Dávám úmyslně slovo skandál do uvozovek, neboť toto slovo má svoji významovou platnost v této souvislosti pouze v typu vnímání, myšlení, morálních hodnot a především politické kultury naších sousedů. Čeští občané mohou jen závistivě a snad i trochu nechápavě kroutit hlavou v němém úžasu nad tím, jak málo stačí…
U mnohých našich politiků bude tento případ vyvolávat nejspíše obrovské pocity úlevy, že působí zde a ne na západ od naší hranice.
Před několika dny zveřejnilo mezinárodní centrum pro vězeňské studie (ICPS) žebříček počtu vězňů. Česká republika se podle něj umístila s 222 vězni na 100 000 obyvatel na „pěkném“ čtvrtém místě v rámci EU. Čtvrté místo sice není špatné, ale na druhou stranu není vlasně ani medailové. Připočteme-li však k tomu skutečnost, že vyšší počet trestanců mají již jen země bývalého sovětského impéria (Estonsko, Lotyšsko a Litva), můžeme být v konečném zúčtování přeci jen „spokojeni“. (Nejlépe na tom jsou ve Slovinsku- 34, Finsku- 59 a Dánsku- 74).
Malé národy, mezi které patříme bezesporu i my, touží vždy alespoň v něčem trumfnout ty větší a mocnější. Doufám tedy, že po rozbití mafiánských vazeb našich politických stran, které ovládají velkou část naší policie a justice, dojde i na prošetření a odsouzení většiny aktérů velkých kauz z minulosi i současnosti. Jsem přesvědčen, že kdyby k tomuto science-fiction scénáři někdy v budoucnosti opravdu došlo, mohlo by nás to v tomto žebříčku vězňů s velkou pravděpodobností katapultovat až na jedno z předních míst na světě. ( USA-730, ostrovní stát St. Kitts a Nevis v Karibiku- 649 a Rwanda- 595)
Přes tristní obraz naší politické scény jsme v posledních letech svědky určitého pohybu v jinak ustálených vodách našich velkých stran. Tento trend je patrný především v pravé části našeho politického spektra. Mimo odštěpení části ODS a vzniku TOP 09, dochází stále častěji k odchodu dlouholetých a mnohdy i zakládajících členů ODS z lůna své mateřské strany. Jako nejznámější příklady bych jmenoval Petra Havlíka, Michala Doktora, Juraje Thomu nebo zcela aktuálně případ úspěšného jihomoravského politika Stanislava Pařízka.
Chtěli- li bychom jmenovat všechny podobné případy, byl by to zřejmě dlouhý seznam. Nemohu se na tomto místě ale nezmínit o zcela vyjímečné situaci krajské ODS v Libereckém Kraji, přesněji v Liberci. Přes enormní zadlužení města jako výsledek její vlády za poslední léta (více než dvě miliardy korun) a četná trestní oznámení i vznesená obvinění proti jejím členům, se dodnes žádný z nich nedočkal odsouzení. Zde bych rád připomněl poslední kauzu o pokus podplácení asistenta poslance Babáka na půdě parlamentu v řádech desítek milionů, které příslušný soudce posléze zastavil proti zaplacení směšné stotisícové pokuty. Může to sice znamenat také to, že jednání takto obviněných bylo vždy „křišťálově čisté až nejčistčí“, ale pravděpodobnější se mně jeví vysvětlení jiné, které si laskavý čtenář dopoví sám, neboť v době zvýšeného počtu podaných žalob kvůli „poškození dobrého jména“ a současnému stavu naší justice se nehodlám podobnému riziku vystavovat. Nezbývá než vyčkat, zda se objeví nějaký liberecký Pařízek.
Nejzajímavější fakt při odchodech zasloužilých a u občanů mnohdy velmi oblíbených politiků z lůna mateřské ODS je odůvodnění, které je k tomuto kroku vedlo. Přestože se jedná u těchto „odpadlíků“ o celé spektrum od levého křídla až po extrémní pravici v rámci ODS a člověk by tedy čekal spíše, že se staly jedněm směřování a program strany příliš levým, či jiným naopak pravým, čtou se tato zdůvodnění u většiny z nich vždy téměř stejně. Za všechny bych uvedl vyjádření zakládajícího člena ODS Petra Havlíka:
„ODS ztratila téměř vše ze své identity. Z konzervativní strany, která se hlásí k tradičním zásadám a nabízí solidnost, odbornost, kultivovanost, toho příliš nezůstalo. Dnes v ní dominují kmotři, velrybáři, polovzdělaní hochštapleři a hrubiáni.“
Mnohým z těchto „odpadlíků“ se podařil po opuštění ODS comeback v podobě volebního úspěchu s nově vzniklým občanským hnutím, což je de facto důkaz o důvěře voličů, kterou tyto osoby požívaly a stále požívají. Nabízí se v této souvislosti úvaha, zda právě tato nově vzniklá občanská hnutí, ať již založená bývalými členy velkých stran nebo jednoduše angažovanými občany, nejsou politickou budoucností naší země. Jsem přesvědčen, že ano. Má to ovšem onen pověstný háček. Voličům se musí podařit odlišit pouhé kariéristy od lidí, kteří chtějí skutečně něco změnit…